JAKÁ BYLA BRNĚNSKÁ STŘEDNÍ ŠKOLA UMĚLECKÝCH ŘEMESEL?
Každá škola – školní instituce, školní budova – je jiná, charakteristická svým zaměřením, učebním plánem, profilem absolventa. Jiná svou náladou, atmosférou i přístupem ke studentům.
JAKÁ BYLA BRNĚNSKÁ ŠUŘKA?
Od svého založení ostře sledována, chválena i haněna, jako každá škola prožívala období aktivity a růstu, ale také období stagnace a napětí. Vznik školy byl podmíněn několika okolnostmi, z nichž úsilí o rozšíření a prohloubení českého školství v Brně i poznání, že drobná živnostenská výroba neobstojí v konkurenci, nebude-li dbát na výtvarnou kvalitu i reklamu, byly okolnostmi určujícími. Byla také patrná mezera v kulturní struktuře města. Brno, jako významné centrum uměleckého i kulturního života, postrádalo umělecké učiliště již v letech před vznikem Československé republiky. O založení školy se diskutovalo od počátku 20. století a vzorem byla řada škol, které již rozvíjely svou činnost ve všech větších městech Evropy. Výsledkem dlouhodobého úsilí bylo založení Školy uměleckých řemesel (ŠUŘ) v roce 1924. ŠUŘ byla podporována a sledována Obchodní a živnostenskou komorou, které musela skládat nejen účty finanční, ale také dokazovat, jak naplňuje stanovený cíl: „provádět uměleckou výchovu dorostu v oblasti průmyslu, řemesel, obchodu a mít péči o povznesení umělecké výroby vůbec“ (z prvních osnov školy – 1924/25). Koncepce školy byla stanovena tak, aby bylo možné přizpůsobovat učební plán potřebám praxe. Nejstarší učební plán, který se pak po léta osvědčoval, rozdělil školu na dva stupně. První tvořila dvouletá přípravka, v níž se vyučovalo technickým základům kresby, kreslení podle živého modelu, modelování, do kreslení byly zahrnuty i základy malby. Část studia byla věnována i předmětům teoretickým, např. to byla deskriptivní geometrie, nauka o slozích, dějiny uměleckého řemesla, technologie výtvarných materiálů. Po absolvování přípravky bylo možné volit z devíti oborů pokračovacího tříletého speciálního studia. Původní velkorysá koncepce nebyla rozvinuta v plné šíři. Důvodem byly jistě provozní problémy a možná i skutečnost, že některé obory nebyly pro praxi aktuální, dalším důvodem byl i nedostatek učitelů.
JAKÁ BYLA BRNĚNSKÁ ŠUŘKA?
Pro obyvatele Brna, studenty i absolventy měla škola vžitý hovorový název ŠUŘKA, který přetrval i v dobách, kdy škola měnila své názvy v rámci různých organizačních a administrativních změn v československém školství (Vyšší škola uměleckého průmyslu, Střední uměleckoprůmyslová škola). Od roku 1991 užívala s nepatrnou změnou svého původního tradičního názvu (Střední škola uměleckých řemesel). V roce 1994 na škole vzniklo pomaturitní studium, které se v roce 1998 transformovalo na vyšší odborné a ke Střední škole uměleckých řemesel přibyla Vyšší odborná škola uměleckých řemesel. V roce 2005 byla vyšší odborná škola přejmenována na Vyšší odbornou školu restaurátorskou. Od roku 2006 má střední i vyšší škola společný název Střední škola umění a designu a Vyšší odborná škola restaurátorská.
JAKÁ BYLA BRNĚNSKÁ ŠUŘKA?
V určitých obdobích měla problémy se svou školní budovou a prostorami svých ateliérů, ale byla vždy plna nadějí a plánů do budoucna. Od roku svého založení byly učebny a pracovny umístěny v budově Moravského uměleckoprůmyslového muzea na Husově ulici (nyní Moravská galerie), k dispozici měla škola i rozsáhlou knihovnu této instituce. Dvacátá léta 20. stol. jsou dobou optimismu, plánuje se komplex nových budov pro odborné školy. Architektonické soutěže, vypsané v roce 1930, se zúčastnilo mnoho architektů, k realizaci byl určen návrh architekta Bohuslava Fuchse. V plánovaném areálu měla mít ŠUŘKA k dispozici jednu budovu včetně dílenského zázemí. Plány ukončila hospodářská krize i druhá světová válka a projekt celého komplexu zůstal nerealizován. Brno bylo ochuzeno o jednu ze staveb významného architekta a řešení provozních problémů školy se odsunulo do budoucnosti. Situace byla vyřešena po válce, kdy byla škole přidělena stávající budova na Husově ulici 10, původně sídlo zrušení Vyšší obchodní školy (Hohere Handelsschule). Historizující stavba architekta Ferdinanda Hracha, postavena v letech 1896 – 97, procházela řadou oprav a rekonstrukcí, zmodernizována byla na počátku 90. let 20. století také přístavbou podkrovních učeben a sálu figurálního kreslení, který slouží i jako aula při slavnostních příležitostech. Nově byla vybudována ve školní budově v Husově ulici školní jídelna.
JAKÁ BYLA BRNĚNSKÁ ŠUŘKA?
Právem hrdá na své učitele, výtvarníky, jejichž jména se často objevují v odborných publikacích věnovaným dominantním osobnostem české výtvarné kultury. Svou tvorbou, osobním příkladem, pokorou a odpovědností při své vlastní výtvarné práci často formovali charakter i atmosféru školy, profil ateliéru, který vedli, a především mladého člověka, studenta. Šťastná období rozvoje školy i jednotlivých ateliérů jsou většinou spojena se jmény výtvarníků – učitelů. Chod školy neurčují vždy jen normy a pravidla či osnovy, ale také výrazné osobnosti pedagogů i studentů, což platí zejména pro školství umělecké. Za necelých osmdesát let existence školy zde působila řada významných umělců – malíři a grafici Emanuel Hrbek, František Süsser, Petr Dillinger, František Malý, František Myslivec, Karel Jílek, Bohdan Lacina, Jiří Hadlač, Karel Langer, Jaroslav Král, Jiří Šindler, Zdeněk Fuksa, Bedřich Petrovan, Emanuel Ranný, Dalibor Chatrný, Jiří Coufal, Antonín Odehnal, sochaři Václav Vokálek, Viktor Oppenheimer, Jan Lichtág, Ladislav Martínek, František Navrátil, architekti Josef Šálek, Karel Ort, František Kalivoda, mistr knihař Jindřich Svoboda, fotografové K. O. Hrubý, Oldřich Staněk, Jaroslav Bouček, Pavel Dias, Vladimír Židlický. Není možné uvést jména všech významných učitelů, zhodnocení významu pedagogů školy a jejich díla výtvarného v rámci kultury regionu a republiky by vydalo na samostatnou práci. Přístupem ke studentům i pojetím výuky mnohdy vybočují z tradiční představy o učiteli. Předali absolventům své nejlepší praktické i řemeslné zkušenosti, které jsou jednou ze základních podmínek vzniku dobrého uměleckého díla, ale také citlivě rozvíjeli samostatnou výtvarnou práci studentů, pomáhali utvářet vlastní názor i hledat další cestu tvorby. V čele školy se vystřídala řada ředitelů, z nichž mnozí dokázali udržet úroveň školy i nepříznivých podmínkách společenských. Prvním ředitelem školy byl ing. arch. Stanislav Sochor, který byl současně i ředitelem Moravského uměleckoprůmyslového muzea. Bylo tak určeno podle původní koncepce z dob založení školy, kdy bylo stanoveno, že ředitel této instituce bude i ředitelem školy. Ke správnímu oddělení školy od muzea došlo v roce 1938, kdy byl ředitelem Moravského uměleckoprůmyslového muzea jmenován historik umění Václav Richter a správcem školy akademický malíř Emanuel Hrbek, který se tak stal prvním samostatným ředitelem ŠUŘKY. Výraznou osobností brněnské ŠUŘ byl Josef Vydra, který stál v čele školy i v nelehkých dobách druhé světové války. V době předválečné využil svých bohatých zkušeností ze svého předchozího působení na bratislavské umělecké škole i kontaktů s Bauhasem, který v době meziválečné výrazně spoluvytvářel dějiny moderního umění i uměleckého školství nové doby. Důležitá pro rozvoj školy je i skutečnost, že s ním přišla do Brna řada významných umělců – pedagogů školy, kteří přenesli do výuky své poznatky z vlastního studia na německém Bauhausu (např. Zdeněk Rossmann). Z poválečných ředitelů uveďme alespoň jména – Zdeněk Juna, Oldřich Bárta, Josef Umlášek, Jan Šebela a zejména pak Jan Mária Najmr, který stál v čele školy v letech 1963–1982, kdy byl vystřídán Vladimírem Židlickým. Malíř a grafik Antonín Odehnal stál v čele školy v letech 1989–90, pomohl škole překlenout období společenských i politických změn a v této době vznikly také první plány pro generální opravu školní budovy. K zásadní rekonstrukci školní budovy a přístavbě dalšího – pro provoz školy nutného – patra pak přistoupil ředitel ing. arch. Petr Haimann, který byl ředitelem školy v letech 1990–1999.
JAKÁ BYLA BRNĚNSKÁ ŠUŘKA?
Vždy se snažila chápat své studenty, byla hrdá na své absolventy. Studenti vždy – jak už to bývá – provokovali. Každý po svém, ale také „šuřácky“. „Šuřáci“ byli vždy trochu odlišní – svým oblečením, svými názory, vztahem k výtvarnému umění, ke svým učitelům i škole. Pořádali (a zase pořádají) „Šuřinky“, původně (a snad opět) maškarádu, která byla i příležitostí pro setkání absolventů i studentů s učiteli a patřila (a snad zase patří) k oblíbeným společenským akcím kulturního Brna. Maturitní zkouška, kterou končí svá studia na SŠUŘ studenti od školního roku 1947/48, není pouhým monologem na vylosované téma z českého jazyka či dějin výtvarné kultury, ale také dialogem s učiteli a oponenty – výtvarníky nad vlastním výtvarným dílem při jeho obhajobě, vysvětlení svého výtvarného pojetí i svých názorů. Údaje o studiích na uměleckých školách patří k důležitým datům ze života výtvarníků a nechybějí zpravidla v žádném výstavním katalogu, slovníkovém hesle a tím méně pak v monografických studiích. Za dobu existence brněnské SŠUŘ se k jejímu absolutoriu hlásilo a hlásí řada umělců.
JAKÁ BYLA BRNĚNSKÁ ŠUŘKA?
Vždy ostře sledovaná brněnskou kulturní veřejností, někdy chválena, někdy haněna. Od svého založení chtěla být sledována, upozorňovala na svou činnost řadou výstav samostatných i svou účastí na různých přehlídkách. Na počátku prezentační činnosti zaujímá významné místo expozice ŠUŘKY na Výstavě soudobé kultury v Brně v roce 1928, která se stala jednou z dominant výstavy a kterou škola dala najevo svou pokrokovou orientaci. V letech 1924–1939 vydávala škola Výroční zprávy, obsahově i výtvarně dokumenty vynikající úrovní. Zprávy uvádí nejen výčet absolventů jednotlivých oborů, seznamují také výstavy jednotlivých oddělení, škola zveřejňovala výsledky práce svých učitelů i studentů v rámci různých přehlídek i soutěží, pořádala a pořádá výstavy. V soutěžích byli a jsou studenti školy často velmi úspěšní.
JAKÁ JE DNES BRNĚNSKÁ ŠUŘKA?
(Vlastně dnes Střední škola umění a designu a Vyšší odborná škola restaurátorská.) Současná doba si vyžádala změnu názvu i proměnu koncepce školy, mění se studijní program jednotlivých oddělení. Škola reaguje na celkovou proměnu společnosti i nové požadavky, kladené na absolventy školy. Zůstává nadále špičkovým pracovištěm, které inovuje a zároveň navazuje na to nejlepší z minulosti. A tak „génius loci“ – „duch času“ zůstává zachován ve výuce i školních prostorách, řada věcí se však mění – některé razantně, některé postupně, proměna dalších se připravuje.
JAKÉ JSOU PROMĚNY? A CO ZŮSTÁVÁ?
Význam slov „umělecké řemeslo“ v názvu školy již delší dobu neodpovídal obsahu vyučovaných oborů. Pro jasnou čitelnost školy veřejností, která není obeznámena s tradicí školy, v době rychle se rozvíjejících nových technologií bylo nutné správně pojmenovat její dvě části: střední školu, která připravuje k vlastní tvorbě a pro praxi v novém tisíciletí a vyšší odbornou školu, kde vlastní tvorba se musí transformovat na záchranu minulých výtvarných děl. Znalost řemeslných postupů a technologií je nadále samozřejmostí, zůstává důležitou součástí výuky všech oborů jako základní vyjadřovací prostředek a při hodnocení všech výtvarných prací je pořád důležitým činitelem pro hodnocení. Oceňována je však nejen výtvarná forma, ale také nápad, metafora, vyjádření myšlenky. Klauzurní práce – výtvarné pololetní zkoušky – mají posledních několik let jednotné téma pro všechny obory. Utajované náměty – „úkoly“ – se dozvídají studenti i učitelé těsně před začátkem klauzur tak, aby byla startovní čára pro všechna oddělení stejná. A začíná přemýšlení, hledání – jak vyjádřit podstatné, jakou technologii zvolit, aby byla práce hotova včas, jak zaujmout a vložit do výtvarného úkolu i svůj pocit, individualitu, své vidění i názor. Studenti vyšších ročníků své práce obhajují před komisí, vysvětlují, debatují. Připravují se tak nejen na odbornou část maturitní zkoušky. Obhajoba se stává modelovou situací budoucího jednání se zákazníkem – vysvětlit a obhájit svou práci, neustoupit od své vize. A pokud ustoupit, tak se ctí, při dodržení výtvarné kvality díla i svého vidění. Individuální rozvíjení osobnosti jednotlivých studentů patří k tradicím školy i v době, kdy se zavedly normativy a jednotlivé obory studuje více studentů. Je možné naučit všechny studenty stejné gramatice v jazycích, čas tvorby a díla významných mistrů minulosti i současnosti v dějinách umění. Ve výtvarných předmětech je však učení se také hledáním sebe. Co a jak chci vyjádřit? Je mi bližší moderní vyjadřování nebo spíše tradiční pojetí? Řekl jsem podstatné? A pokud ano – řekl jsem to dobře? Hledání – mnohdy plné omylů a slepých cest – usměrňují odborní učitelé – citem i zkušeností, s ohledem na uměleckou konstituci budoucích „umělců“. Výuku odborných předmětů vedou výtvarníci, od kterých se – také tradičně – vyžaduje vlastní tvůrčí činnost. Mnohdy jsou vnímáni studenty jako starší „mistři cechu výtvarného“ – jako někdo, kdo má hledání za sebou a přitom stále tvoří něco nového, někdo, kdo ví jak, je těžké obstát před divákem, zákazníkem. Od odborných učitelů se očekává mnoho a v neposlední řadě i to, že jsou schopni i ochotni poradit, pomoci se orientovat v nejnovějších technologických postupech. Výstavy děl učitelů jsou studenty sledovány a příklad učitelů vede studenty k pořádání vlastních autorských výstav. Zkušenosti starších pedagogů i nadšení řady nových mladých učitelů – často absolventů školy – jsou zárukou kvality výuky, vedení a usměrňování… Tradiční je také spolupráce mezi ateliéry, která se ve škole rozvíjela ještě před nyní požadovanými „rámcovými vzdělávacími programy“. Prostupnost jednotlivých oddělení je dána šíří výtvarných úkolů, které často přestupují rámec výtvarné tvorby studovaného oddělení. Na odborné předměty navazují také předměty teoretické – dějiny výtvarného umění jsou základní orientací v minulosti i inspiračním zdrojem vlastní tvorby, literatura dává řadu námětů, jazyky učí i odborné terminologii oboru. Nemění se jen koncepce výuky, průběžně je modernizováno i vybavení obou školních budov – jsou obměňovány a doplňovány počítačové učebny o nové přístroje, učebny teoretických předmětů jsou vybaveny audiovizuální technikou nejnovější generace.
VE ŠKOLNÍCH BUDOVÁCH SE MNOHÉ ZMĚNILO, MNOHÉ ZŮSTÁVÁ
Řada věcí byla citlivě restaurována tak, aby se nezměnila atmosféra historizující budovy na Husově ulici – uchována zůstala původní dlažba, zbaveny nánosů nátěrů a doplňků byly dveře školní budovy a po jejich odborném restaurování překvapily svou původní krásou. A řada dalších prostor změnila svůj účel k lepšímu. Temná komora oddělení fotografie se změnila ve světlou učebnu, školní knihovna byla přestěhována z půdní vestavby do přízemí vedle nově zřízené jídelny. Obě místnosti, propojeny dveřmi, se stávají v odpoledních hodinách klubem, prostorem, ve kterým se studenti scházejí, debatují, čtou. Generace studentů školy opouštěly v poledních hodinách školní budovu, studenti i učitelé odcházeli na oběd do různých jídelen. Škola má od roku 2007 vlastní jídelnu, která je hojně a radostně využívána. Jídlo je dobré a levné, prostředí útulné a harmonické. Opravena byla také další školní budova na Obřanské ulici v Brně, kterou škola má v pronájmu od Magistrátu města Brna, byly zde zřízeny učebny a laboratoře, opravena okna a nyní se opravuje střecha. V roce 2009 by snad mělo dojít i na fasádu. Bylo by možné uvést řadu dalších příkladů a každoroční výroční zpráva školy podává stručný výčet opravených a nově vybudovaných prostor.
ŘEDITELEM ŠKOLY JE OD ROKU 1999 AKADEMICKÝ MALÍŘ PAVEL LUFFER, ABSOLVENT ŠKOLY.
V KATALOGU VÝSTAVY K VÝROČÍ ŠKOLY V ROCE 2004 NAPSAL:
„Když jsem po mnoha letech chytil kliku dveří naší školy, zdálo se mi, jakoby ty dveře celé nějak ztěžkly a byly vůbec tak obrovské? Když jsem před třiceti lety školu opouštěl, vůbec mě nenapadlo, abych tu hmotu viděl, natož cítil. Obzory se přede mnou otevíraly, Praha čekala a nějaké drobnosti, jako jsou velké a těžké školní dveře, ty byly neviditelné.
Teď, když denně se školními dveřmi posiluji, si uvědomuji, jak jsou zavěšeny, zda dovírají, že potřebují umýt od uličního prachu a hlavně že potřebují celé zrenovovat. Už nevidím jen zavírání či otvírání otvoru směřujícího dovnitř či ven, ale uvědomuji si i řezbu, mosaznou kliku, mříž, stejně i souvislost s celou budovou, s ostatními tvary, kterými procházím, se vstupem, který má i jakýsi zvláštní význam.
…Když beru tu kliku do ruky, vidím kolik ještě zbývá práce, jež neubývá, vidím to množství rozhodnutí, které na sebe beru, když se snažím opracovávat jemnými tahy ducha i hmotu této školy. S citem i razancí, tak jak se buduje každé dílo a s vírou, že se podaří.“
Je třeba něco dodávat?
PhDr. Jana Pavlíčková