sarka_blahova2

Moment, kdy se člověk sám sobě může vzdálit. Kdy uteče do myšlenek či představ… Žene se za něčím a ztrácí vědomí o sobě a o svých hodnotách.
Ve své klauzurní práci jsem se snažila znázornit právě tento moment, kdy se naše vědomí tak trochu vzdaluje fyzickému tělu a začne se ztrácet. V malých záblescích může zažít tyto chvíle každý. Vytvořila jsem „těla“, která nesou strukturu buněk, tedy něčeho, co bývá jasně spojováno s biologií a tedy i fyzickou podobou. Další částí jsou abstraktní zvuky, zastupující zde právě nehmotnou stránku, duši, vytvořené tak, aby nebyl zcela jasný jejich původ a tím byly o to méně hmatatelné. Mou snahou bylo vytvořit pro diváka prostor, kde na základě vlastního rozhodnutí, pohybu a interakce, může ovlivňovat děj. Sledující tak může lépe vnímat a uvědomovat si situaci, ve které se ocitl a může se ocitnout i ve svém každodenním životě, ať už vědomě či nevědomě. V prostoru jsou zavěšená tři těla vytvořená pomocí tufting techniky, která je velmi podobná způsobu tvorby koberců. Každé z nich nese již zmíněnou strukturu buňky. V prostoru jsou také rozseté tři malé objekty s reproduktory, z nichž právě na základě pohybu hraje hudba. Ta je tvořena sbíráním zvuků z přírody a následně upravována, nebo přímo vytvořena tak, aby byla podobná určitým zvukům, které lze získat z přirody, ovšem obtížněji.